Akce Quo vadis

     V pátém roce výcviku se věnujeme otázce jak pracovat se skupinou. V případě nejtěžších skupin a tříd je třeba se opřít o vlastní osobnost, o své prožívání o jistotu, kterou cítíme sami v sobě. Ve třídách, kde není bezpečno, tam kde se děti slovně, ale i fyzicky napadají, tam kde nikdo nechce poslouchat dospělé je dřív nebo později přivolán odborník. A ten se musí pro skupinu stát prvním nositelem bezepčí. Bezpečí, které když necítí v sobě, tak jej těžko může  vnést do třídy. Strukturovaný program, techniky a hry, a jiné  metodiky nezabírají. Zabírá pouze, klid, vyrovnanost a absolvent KVP je veden k postoji beze strachu z neúspěchu a z nepřijetí. V těchto situacích je třeva pracovat s vlastním sebevnímáním a autenticitou. Proto jsme připravili nestandardní den zaměřený právě na fakt, aby se každý dostal co do největší míry kontaktu prožívání sama se sebou. A mohli jsme na to v dalších dnech navázat. 
 
     Proto jsme připravili nestandardní den a nazvali jej Qou vadis (kam kráčíš). Vždyť celá naše cesta životem je plná otázek a rozhodnutí. Některá jsou snadná, jiná sožitější a některá téměř nerozhodnutelná. A nejde často ani tak o to jak se rozhodneme a co na cestě života zvolíme, ale jaké souvislosti jsou s tím spojené. Rizika voleb jsou ovlivněna řadou okolností. Třeba tím jestli se rozhodujeme pod vlivem strachu? Jestli se rozhodujeme pod vlivem nepravého sebeobrazu? Nebo jestli se rozhodujeme jen na základě vlastních potřeb, nebo čekávání okolí a společnosti? Někdy se můžeme víc rozhodovat pro druhé, jindy nám může dělat potíž rozpoznat co bude pro nás lepší či horší. Zcela jiné je rozhodování, když máme opěrnou strukturu uvnitř sebe sama položenou na  zákldu toho co se smí a co ne v daných situacích. JIné rozhodování je pak, když vnímáme potřeby své a druhých a volíme svá rozhodnutí podle aktuálně vyhodnocené situace. 
To jak se rozhodujeme ovlivňůˇje kvalitu rozhodnutí na naší cestě. Proto jsme nechali vyhotovit na cestu ukatzatel v podobě orientační značky Quo vadis, která je ve fotogalerii této akce. Dále jsme na tuto jednodenní cestu, který smbolicky přípomínala cestu do světa v pohádkách, kdy Honza opouští místo za pecí a musí se stát dospělým zabalili každému frekvetnantu tři buchty do šátku. A každý frekventant měl volbu, buď si vzít peníze mapu, mobil. Nebo tyto věci nechat v hotelu a pohybovat se terénem bez peněz, mapy a mobilu. Bylo doporučeno být opravdu celá den sám. 
 
    Čekali jsem hezké počsí, ale velkou část dne pršelo. Přesto se po deseti hodinách frekventanté vraceli s pocity, že den v klidu a samotě byl přínosným zážitkem. Mnozí si plánovali, že si podobnou akci udělají i sami v soukromí. Otevřelo to celou řadu pocitů a podmětů pro další práci. 
 
     Vždyť pokud chceme pracovat s problematickými třídami, je třeba nemít problém s tím co cítíme, umět rychle a včas mluvit o tom co cítíme teď a tady.