Ostrov KVP

 

     Snad každý, kdo se pohybuje v oblasti práce se skupinami, hrál někdy hru, která se jmenuje: „Co bych si vzal s sebou na pustý ostrov“. Většinou si v rámci klubu účastnící výcviků či školení napíši tři věci, které považují pro svůj život na pomyslném ostrově za nezbytné. Pak následuje diskuze co by se událo, kdyby... Skupina zvažuje, klub běží a i taková činnost se zahrnuje do sebezkušenostní části.

     V přípravách setkání skupin KVP usilujeme o pravdivost. Ostatně vztahy ve třídě, skupině nebo sborovně jsou pravdivé. Na pravdivý proces, pravdivým přístupem. Ne jen jako... a nejen hrou. Našim cílem v sebezkušenostním procesu je přiblížit se co nejvíce realitě. V takových podmínkách se rozvíjí pravdivé procesy, jen v takových podmínkách se lze kvalitně učit pracovat formou opravdové sebezkušenosti. Naším cílem při přípravě setkání skupiny KVP II, bylo zprostředkovat reálné podmínky a následně s nimi pracovat. 

Východiska a cíle

V březnu 2013 skupina sebezkušenostního výcviku ve vedení tříd a růstových skupin KVP II končila první etapu výcviku v podobě strukturované práce se třídou pomocí her a technik a překračovala do druhé etapy pětiletého výcviku, kdy se pracuje formou „TADY A TEĎ“ s nestrukturovaným přístupem. Jedná se o část výcviku ve vedení náročné skupiny a postupu v komplikovaných situacích ve třídách. V tomto čase jsme připravili přechodové setkání KVP II, které jsme nazvali OSTROV KVP.

  • Cílem bylo ukázat jak se u nás často slovo sebezkušenostní zneužívá a jaký je rozdíl mezi výcvikem "sebezkušenostním" v rámci kruhu v teple penzionu či hotelu a sebezkušenostním výcvikem v realitě.
  • Dalším cílem bylo uvědomit si, jak jsou metodiky ve své efektivitě omezené a jak jsou vedle autenticity osobnosti i skupiny, liché a neúčinné. Přesto v České republice bývají přeceňovány. Vlivem své návodnosti a příslibu efektivity, která je nejednou platná jen na papíře oné metodiky. A spíš než efektivní, je pouze efektní. 
  • Cílem bylo též navození co nejvyšší míry neohrožující intimity skupiny, v níž má každý možnost být pravdivým v plném rozsahu.
  • Cílem bylo též uvědomění si sebe sama jako integrální součásti skupinových vztahů.
  • Stejně tak byl důležitý cíl prožitku, nakolik si jednotlivec dovolí v životě sáhnout po tom, co opravdu chce s uvědoměním si rizik, a nakolik si to nedovolí protože se bojí a raději minimalizuje svá přání a chtění.
  • Cílem pak bylo též uvolnit míru svobody osobnosti tak, aby si mohla uvědomit, zda se chová svobodně, nebo je hnána strachy a závislostmi na jistotách. Vycházeli jsme z faktu, že právě taková osobnost, která je zodpovědná za svá rozhodnutí, realizuje svá přání a chtění v rámci sebeaktualizačních tendencí, bývá dobrým vůdcem skupiny. 

 

Příprava byla dlouhá a náročná. Lektorský tým se sešel několikrát a po mailech proběhlo více než třináct stran textu a diskuzí o plánovaném setkání.

 

Průběh 

Skupina KVP II si nic netuše 18. března 2013 na metodickém dni zahrála výše zmíněnou hru " Co bych si vzal na pustý ostrov" a každý si vybral to, co považoval za nezbytné pro svou kvalitu života na pustém ostrově. Dále skupina na tomto setkání diskutovala v rámci další hry "Krokodýlí řeka -Abigail, kterou si také zkusila v oné standardní formě "sebezkušenostní" v teple vytopené školní budovy. Optikou běžné hry se jedna z figur této hry (převozník) zdála býti negativní a odsouzeníhodná. Padala silná slova a skupina netušíc, že za tři měsíce bude odkázána na reálného převozníka, odsuzovala jeho chování a distancovala se od komunikace s ním. Obě hry byly zaznamenány. Skupina absolvovala běžnou formou onu "sebezkušenost"  tak jak to bývá v běžných výcvicích zvykem. V podobě hry a techniky.  Vybrány byly velmi frekventaované hry, všobecné známé a v podmínkách práce se skupinami oblíbené. Jak je výše zmíněno, cílem bylo, aby skupina nahlédla mimo jiné na omezenost efektivity her a technik v porovnání s reálným prožitkem. Aby si každý sám mohl na vlastní kůži (a to doslova) uvědomit, o čem je pravdivý proces oproti využívání předem připravených her a technik. O čem je přístup KVP v porovnání s aplikací snadných, a méně účinných umělých forem práce.

 

O tři měsíce později, 28. května 2013 se sešla skupina na další setkání v Blíževedlích. Dozvěděla se, že požadavek v pozvánce na spacáky a karimatky se netýká pouze jakéhosi výletu. Ale každý dostal režný pytel s logem KVP velikosti 30 x 50 cm, kam si musel ze svého zavazadla zabalit nejnutnější věci pro kvalitu svého života na dalších pět dní. Tašky byly uskladněny v jedné místnosti hotelu a frekventanté byli lektory odvedeni na vlak a během cca hodiny a půl se ocitli na břehu velkého jezera.

Za vydatného deště a blesků nedaleké bouřky, si na břehu každý převzal ty věci, které si v rámci „sebezkušenostní“ hry před časem vybral. Kombinace předmětů, které účastníci přebírali v nevěřícím úžasu, byly i pro ně překvapující. V uvědomění, že za pár chvil opravdu přistanou na ostrově, se jim pravděpdobně začaly předměty jevit v jiném světle, než při hře na jako... Není zde prostor vypisovat všechny předměty (celkem jich bylo téměř devadesát), ale v základu skupina na ostrov odjížděla s dvěma pytlíky rýže, šestnácti krabičkami zápalek, čtrnácti noži, dvěma originály uměleckých děl (Švabinský, Boštík), čtyřmi svíčkami, dalekohledem, jednou sadou eroticko-romantických pomůcek, čtyřmi krabičkami kondomů, stojanem na malování, šesti lahvemi alkoholu, třemi lahvemi vody třemi masovými konzervami, a řadou dalších věcí, které ve hře na metodickém dni jednotlici považovali za nezbytné, a které se většinou ukázaly v realitě jako zcela postradatelné. A zatímco skupina řešila, zda pojede pramicí i za probíhající bouřky a zda není nebezpečí, že udeří blesk do vody, se pomalu a jistě začal odvíjet proces skupinových vztahů zcela odlišný od pouhé hry na jako..., Reálná sebezkušenost v nastavených podmínkách výcviku KVP se od sebezkušenosti průměrného výcvikového typu jevila v daleko výraznějších barvách. Pravdivý proces, v co nejpravdivějších podmínkách. Prožitky, které nekončí počátkem přestávky po skupině při kávě, ale prožitky, které gradují podle toho, co se právě reálně děje. 

Celou dobu se na dřevěné pramici na vodě pohupoval cizí člověk - převozník. Každému bylo vždy přečteno, jak se stavěl před časem v rámci hry k figuře převozníka ve hře Abigail.  Převozník pramicí převozil postupně celé KVP II na ostrov uprostřed poměrně velkého jezera. Mnozí řešili, jak se bude vyvíjet vztah k onomu muži, o kterém tušili, že bude mít vliv na množství jídla, či jiných požitků na ostrově.

V podvečer mezi stále padajícími kapkami deště každý absolvoval průchod bránami ostrova, kde byli účastníci vystavení dilematu zda čestně projít, vypadnout na jedné z prvních bran a nevzít si tak odměnu v podobě jídla, nebo v očekávání hladu zašvindlovat a odnést si větší množství tatranek, paštik atd. Až na výjimku skupina reagovala čestně a pravdivě v mantinelech pravidel.

Na ostrově skupina nalezla stromy nálezů a ztrát. Každý měl svůj špalek a půlltrový hrnek se svým jménem. K dispozici byl velmi strohý srub.

Ostrov poskytl mnohé od nálezů, ztrát, přes blízkost, podporu uvědomění si svých potřeb, humor, zpěv a radost ze života. Skupina neměla za celou dobu potřebu se dělit na malé růstové skupiny. Dvacet osm lidí sedělo pospolu. Kdyby v psychologii existovalo cosi jako herbář, jistě by tyto dny byly vedením výcviku pečlivě vylisovány a uloženy. Mnozí se viděli jinak, mnozí se překvapili.

První večer byla k jídlu rýže s rýží, dále bylo vše na dohodě s převozníkem. Hra Abigail v přímém přenosu. Pokušení převozníka kontra hodnoty a rozhodnutí hladovět. Nakonec proběhla dohoda, ale to, co bylo na ostrově podstatné, se nedělo v rámci her, to se odehrávalo v procesu přijetí pravdivého stavu skupiny, poznání, že hra je jenom hra a morální dilemata se zdají být složitější, pokud není hlad, zima, vlhko a neuspokojené potřeby. Přesto skupina nepřekročila hranici nevhodného či odsouzení hodného... (Vždyť, co to je?) Pravdivý život skupiny přinášel situace, se kterými bylo třeba se učit zacházet. Poznání, že připravené hry a metodiky jsou nepřipravitelné, že metodika nikdy nemůže nahradit dovednost práce se situací tady a teď, byla přímo hmatatelná. Nebylo třeba popisovat, vysvětlovat, skupina žila to, co bylo pravdivé. Kroky, které by byly umělé a ve své podstatě neefektviní z hlediska procesu skupinových vztahů  v reálných podmínkách neobstály. Snad každý, kdo prošel pobytem na ostrově prožil poznání, že hry na "jako" nikdy nedosáhnou na realitu. Proběhlo poznání, že do tříd a skupin, kde existují opravdové vztahy, těžko vstupovat s předem připravenými umělými metodikami a očekávat od nich víc než jen realizaci obsahu programu. Dále se ukázalo, že je nutná dovednost číst to, co se děje "teď a tady" a umět  facilitovat proces skupiny v daném okamžiku. V problematické skupině, či třídě ani jiný proces nefunguje. Na ostrově KVP začala druhý etapa výcviku KVP-forma nestrukturované práce se skupinou "teď a tady".

 

Na ostrově pět dní pršelo, lidé si půjčovali vše, od bund až po ponožky. Každý měl svůj hrnek z něho jedl i pil. Každý hrnek měl své jméno, všechny si byly podobné, přesto každý svým způsobem jiný. Tak jako lidé ve skupině. Účastná byla jedna těhotná a pár ne zcela zdravých lidí. Každý mohl kdykoliv říci tak jako při jakémkoliv setkání KVP "stop" a byl by převezen na pevninu. Přesto až na dva lidi, toho nevyužil nikdo!  

Na ostrově zaznělo mnoho slov a vět. Stejně tak se zpívalo, koupalo ve studené vodě a povídalo o všem možném. Po dvou letech standardní podoby výcviku se skupina ocitla v nestandardních podmínkách. To, co podmínky spustily, odrazilo kvalitu celého procesu, jednotlivců i skupiny. Nebylo by etické vůči skupině i jednotlivcům popisovat podrobnějí dialogy či události, které se odehrály, tak snad jen pro ilustraci...,  mimo jiné na ostrově zaznělo:

„Prší. Kdo chce půjčit ponožky? Mohu půjčit čisté slipy. Už zase prší. Kam mám jít na záchod. Je ta voda pitná? Chceš půjčit deštník? Chci vám říct, že vás mám rád. Zkusím usmlouvat od převozníka kytaru. Obuj si mé boty, v těch ti nebude zima. Nechceš podkolenky? Zpívali jsme dlouho. Nechceme dělat něco, co nám nesedne. Co vlastně chceme dělat? Hry jsou k ničemu, když nejsou o nás. Zase prší! Už jsem se smířil, že budu hladovět pět dní, ale pro převozníka krást nebudu. Máte pro mě velký význam! Co chceš zazpívat? Oznamuju, že na zaplacenou rodinnou akci neodjíždím, rozhodla jsem se, že tu s vámi zůstanu až do konce. Jsem rád, že jsem tady. Mám hlad.

Pět dní uteklo jako voda. A to doslova.  

Konec ostrovního setkání skupiny KVP II proběhl za lehce dramatických podmínek. Začínala povodeň a hladina jezera prudce stoupala v rámci desítek centimetrů. Končili jsme o tři hodiny dříve. Během jedné hodiny tři muži - lektoři zorganizovali přepravu. Logicky, rychle a smysluplně. Odjezd tak symbolicky zrcadlil cíl celého pobytu na ostrově. To, že je třeba umět reagovat na nastalé nečekané podmínky. Fungovat, nebát se postavit se k nárokům a problémům čelem. Nepočítat s tím, že se dá vše předem naplánovat. Odjezd symbolizoval, že stejně jako v životě, tak ani na výcvikovém setkání nikdy nevíme, co příjde. Na život ani na třídu nelze mít návod. To, o co se opravdu můžeme opřít je vlastní osobnost, proto je třeba ji věnovat plnohodnotnou péči. 

Celý pobyt pak ukázal, že pokud se s realitou pracuje, pak i nejsložitější podmínky mohou skupinu posílit. Že předem nacvičené hry a techniky mohou přinést dobrou náladu, poznání a hru, ale v realitě a zvláště pak v realitě komplikované selhávají. Skupina bezpečně opustila ostrov. Jednalo se spíše o evakuaci, někteří z nás měli domovy vytopeny povodněmi, někteří nevěděli jak se dopraví domů, na druhý konec republiky. Na jezeře, které je spojeno s velkou řekou, byly v tu chvíli velké vlny. Kolem jezdila říční policie a přestože z ostrova odjížděli zdánlivě stejní lidé, určitě odjížděla jiná skupina...

 

Obtížně sdělitelná reflexe

Jsou situace, které se těžko popisují. Momenty, které mají význam jen pro zúčastněné. Pro ostatní není možné procítit váhu oné chvíle. Tak snad jen jakousi slovní pohlednici:

Ve vytrvalém dešti, chvíli před odejzdem první lodě, stála skupina lidí v mokré trávě. Někdo držel v ruce hrnek, jiný ho měl zabalený ve svém režném pytli nebo ve spacáku. Skupina opouštěla ostrov. Foukal vítr, obloha byla temná, na plácku na vrcholu ostrova se už ani voda navsakovala do půdy. Mezi lidmi nebyl onen běžný hovor, jen citlivá slova a pečující věty. Nebyla to prvotní fáze skupinové koheze, ale projev hodnot, které vznikly v terénu neohrožující intimity lidských vztahů. Poslední dohledávali to, co zapoměli v rychlosti zabalit. Svůj hrnek nezapomněl nikdo. Na půllitráku měl každý své křestní jméno a napsáno: „Byl jsem na ostrově KVP."

 

Závěrem

V procesu skupinových vztahů, nebo chcete-li vztahů ve třídě, jsou události, které zásadně ovlivňují její další charakter. Je nutnou dovedností každého, kdo absolvuje KVP, naučit se tyto podmínky nastavit tak, aby skupina našla svou identitu, dobré hodnoty a kvalitní vztahové rámce. Když se to dobře povede, vypadá to tak, že se vlastně náhodně sešli dobří a příjemní lidé. Cílem v KVP je naučit budoucí absolventy nastavovat podmínky a facilitovat proces tak, aby v rámci skupinových vztahů "vystupovali na povrch oni dobří a příjemní lidé" - zdravé formy chování jednotlivců. Stejně tak se ale může nevhodným nastavením, nebo spíše neuvědomovaným nastavováním podmínek pro proces skupiny stát, že z těchže osobností se na povrch dostane chování nevhodné. S těm formami chování, které bychom mohli zjednodušeně nazvat "nežádoucí" je pracováno, nejsou ani obcházeny, ani potlačovány, jsou pravdivé a jsou tím bodem, od kterého je třeba začít s..., ale to už patří do metodiky přístupu KVP, než do vzpomínek těch, co byli na ostrově. 

Během deseti hodin po ukončení pobytu na ostrově, stoupla o více než čtyři metry voda. Ostrov byl z velké části zatopen povodní.