Úvodník z časopisu Prevence o skupině KVP II na ostrově

 

   Vrátila jsem se z nestandardního výjezdu skupiny KVP II . Konal se na ostrově. Skupina netušila, že se ocitne s minimem osobních věcí a s třemi věcmi, které si na posledním setkání každý vybral v rámci známé hry “co bych si vzal s sebou na pustý ostrov”. Výjezd měl několik různých cílů, ale nyní se zmíním o jednom, který považuji za důležitý z hlediska vedení skupin a kvality osobního života. 

V rámci koncepce KVP se stale ptám na to, co ovlivňuje, že za některou osobností skupina jde a za další nikoliv, přestože dovednostně jsou na tom stejně. A ještě více mě zajímá za kým jde problematická třída. Na tomto výjezdu se mi potvrdil fakt, že v tomto rozhodování skupina preferuje osobnost, která se nebojí rizika a je ochotna nést následky. Pokud bychom si vytvořili škálu, kdy na jednom konci budou lidé, kteří při rozhodování upřednostní minimum rizik před dosažením cíle a na druhém konci budou lidé, kteří upřednostní dosažení cíle i za cenu rizika nežádoucích následků, pak dostaneme zajímavou stupnici, o které bychom mohli dlouze diskutovat. Ale raději příklad.  

Znám dva ředitele školy. První je velmi rozumný, klidný, vše promýšlí, neriskuje. Školu řídí v mezích mírného pokroku a pravidel. Hlavně být rozumný! Jeho rozhodnutí jsou opentlena řadou racionalizací s morálním podtextem, ve kterém se vzhlíží. Někdy jako opatrný rodič, jindy jako vyplašený kluk. Jeho pedagogický tým jej stale kritizuje, on se moc snaží s ním vyjít. Marně. Na křivce minimalizuje rizika za cenu šedého průměru. Šedá je jeho škola, šedá bude i kvalita jeho života. To co popisuji je jeho osobnostní rys, s kterým by mohl pracovat. Druhý ředitel je risker, jde do věcí, bere si je jako dítě, které si bere to po čem zatouží. Ve škole probíhá řada projektů. Zjevně riskuje. Přesto jeho škola vzkvétá, on po mnoha letech práce v ředitelském křesle není vyhořelý. Pedagogové, kteří pod ním pracují o něm hovoří nezvykle dobře. Na křivce by stál na konci upřednostňujíc' dosažení cíle i za cenu rizik.

Asi každý bychom se mohli zařadit na křivku, kterou si pojmenovávám lidově křivkou nálezů a ztrát. Někdo raději nenalezne, jen aby neztratil. Jiný raději naléza i za cenu případné ztráty. Otázkou je, kde jsme a zda jsme tam na základě svého svobodného rozhodnutí, nebo vlivem svého strachu.

Na výše zmíněném výjezdu KVP II jsem viděla skupinu, která se rozhodla zůstat na ostrově i za cenu nastydnutí, v zátěži fyzické i psychické. Pět dní pršelo. Končili jsme v momentě počínající povodně. A já se dívala na lidi kteří unesli náročnost zátěže. Jsou zase o krok blíž tomu, že za nimi lidé i děti půjdou, protože instinktivně vycítit, že unesou nebezepčí, pro která se ony bojí být ve třídě sami sebou. Zvolili nález v podobě opravdové sebezkušenosti, před rozumným rozhodnutím neriskovat-neztratit. Každý chtě nechtě učinil další krok k lepší kvalitě svého života. Paradoxně během pěti dní, kdy kvalita konzumního života byla hluboce podprůměrná.

Situace nám všem položila otázku, zda v životě jít za nálezy nebo minimalizovat rizika ztrát. A doufám, že v odpovědi na ni, bedeme zase o něco svobodnější.  Ostrov opuštěli titíž lidé, ale jiná skupina. A pro mě bylo ctí na ostrově s touto skupinou být a položit si i otázku jak to mám ze ztrátami a nálezy já.

 

Přeju Vám příjemné prázdniny plné svobodných rozhodnutí.

Helena Vrbková